Od historie k současnosti
Jediný zákon, který „řeší“ problematiku výživného, je Zákon o rodině, který vznik v roce 1963, tedy v době, kdy zde panoval komunistický zločinecký režim a lidskými právy nebo právy dětí se nikdo příliš nezabýval. Tento režim zastával názor, že lepším rodičem je zásadně matka, otec je dobrý pouze na placení výživného a žádnou jinou variantu péče o děti po rozvodu nepřipouštěl. Do péče otce bylo dítě svěřeno jen v naprosto ojedinělých případech, kdy matka žila nevázaným životem (těžká alkoholička) nebo se nepodílela na rozvoji socialistického hospodářství a přiživovala se na vymoženostech socialistického systému poskytováním sexuálních služeb. To se natolik vrylo do paměti lidí, že to ještě dnes do značné míry brání jakémukoliv jinému rozvržení péče o děti po rozvodu, protože by matka byla vystavena nelichotivým předsudkům. Pětiletý plán národního hospodářství byl sestavován tak, že se řada výrobků vyráběla „na sklad“ nebo jako v prvobytně pospolité společnosti výrobky sloužily k výměně za jiné výrobky ze států sovětského (ruského) bloku. Tím byla vytvořena umělá stoprocentní zaměstnanost. Stát každému zaručoval práci a bylo zcela vyloučeno, aby někdo práci neměl (trestný čin příživnictví). Ve skutečnosti však o práci až tak nešlo a důležité bylo mít v občanském průkazu razítko nějakého zaměstnavatele (film Bony a klid). Tedy krom skutečně ojedinělých notorických flákačů tak měl každý nějaké zaměstnání a tedy i nějaký pravidelný příjem. Pokud někdo neplatil výživné, musel tak jednat zcela úmyslně nebo z hrubé nedbalosti. Bylo tedy zcela na místě zavést trestný čin zanedbání povinné výživy. Všichni občané žili za ostnatým drátem a byli omezeni na svobodě, jen někteří z nich v prostoru omezeném zdmi kriminálů. Pracovní povinnost se vztahovala i na vězně a stát jim zajišťoval práci. Namáhavou, zdraví poškozují apod., kterou nikdo nechtěl dělat. Více než o kriminál se tedy jednalo o pracovní tábory. Každý vězeň však měl za tuto práci nějaký příjem, ze kterého bylo možné strhávat výživné. Fakticky se tedy jednalo o jakousi exekuci. Krom stranických špiček a jejich přisluhovačů měli naprosto všichni zhruba stejné platy. Bylo tedy velice jednoduché stanovit výživné. Při platu 3 000,- Kč se obvykle jednalo o částku 300,- Kč až 500,- Kč na jedno dítě (10 až 15 % čistého příjmu). V případě více dětí se o tuto částku děti musely podělit. Rámci jednotných platů se vymykaly jen platy zaměstnanců ve službách (cca 1 300,- Kč), kde se počítalo se spropitným a stejným způsobem uvažovaly i soudy při stanovení výživného.
Zákon o rodině od svého vzniku prodělal jen malé změny (srovnejme třeba s mnohem mladším zákonem o DPH). Jednou změnou bylo rozšíření zákona o další možnosti péče o děti po rozvodu formou společné a střídavé péče. Opatrovnická justice však tyto další možnosti do svojí praxe nikdy nezavedla. Dodnes je více jak 90 % dětí svěřováno do výlučné péče matky. To také vedlo k tomu, že velká část lidí o těchto možnostech ještě dnes nemá ani tušení nebo o nich má velmi zkreslené představy.
Řada otců v beznaději na jinou možnost než opatrovnickou justicí upřednostňovaný model (dítě patří matce) rezignovala a o jiné uspořádání se ani nesnažila. Postupem doby tak opatrovnická justice vytvořila model „vzorného otce“, který pravidelně zasílá výživné, ale jinak o děti neprojevuje sebemenší zájem. Na druhou stranu otcové, kteří narušují šablonovitou soudní praxi a chtějí se podílet na výchově a péči o dítě, chtějí mít kontrolu nad tím, zda je výživné účelně používáno pro skutečné potřeby dítěte nebo jsou v tíživé finanční situaci a svůj podíl na výživě dítěte chtějí vynahrazovat soustavnou péčí (§ 85 odst.3), jsou těmi nejhoršími rodiči.
Důvodem pro zavedení společné péče byl stoupající počet rozvodů, přičemž zde byl značný nedostatek bytů a rozvedení manželé tak ještě dlouhou dobu po rozvodu žili v jednom bytě. Tím byly vytvořeny ideální podmínky pro společnou péči o dítě. Rozvod manželství probíhá ve třech fázích a jako první se řeší péče o děti před rozvodem a po rozvodu. Společná péče by tedy měla být řešením zejména v období před rozvodem manželství, kdy ještě manželé většinou žijí ve společné domácnosti.
(Zde se v našem případě dopustila opatrovnická justice v osobě soudkyně OS pro Prahu 4 JUDr. Lenky Kymličkové (KSČ) první hrubé chyby, jejíž důsledky si ponese syn doživotně, kdy jeho svěřením do výlučné péče osobnostně nevyzrálé matky (bývalé manželky Moniky Mesznerové) tak otevřela cestu ke zničení vztahu syna k otci a mojí citové, právní a ekonomické šikaně.)
Jak už to u nás bývá, na všechny dobré zákony se najde nějaká klička. Ve snaze zabránit společné péči o dítě vznikl démon „domácí násilí“. Většina rozvodů tak dnes probíhá podle stejného scénáře. Vypustí se démon „domácí násilí“, matka si v nepřítomnosti otce sbalí svůj osobní majetek (děti a vybavení společné domácnosti) a odstěhuje se na druhý konec republiky. Pokud matka nenajde pro brutální vytržení dětí z domova a odloučení od otce spřízněnou osobu ve svém okolí, ochotně jí v tom podpoří rozvodový průmysl ubytováním v azylovém domě. (Tento scénář znám velice dobře z vlastní zkušenosti.) Jeden takový příklad je podrobně zdokumentován zde: www.justicetv.eu/causy/pomozlo/pomozlo01.htm#5
Podobný osud má i střídavá péče a rozvod se tak odvíjí podle stejného scénáře. V současné době (2011) byla poslancem Pavlem Staňkem (ODS) navržena novela, které by měla změnit zaběhnutou opatrovnickou justiční praxi. Soud bude muset široce odůvodnit, proč děti nesvěřil do střídavé péče obou rodičů, což doposud nemusel. I když se nejedná o žádnou rozsáhlou změnu zákona, ale jen o jinou formulaci jedné věty, vznikl okolo novely obrovský poprask.
Po revoluci se řada lidí vydala na trnitou cestu soukromého podnikání. Tím začaly vznikat značné rozdíly životní úrovně lidí, což bylo po dlouhém období reálného socialismu ideálním podhoubím závisti. V honbě za senzací se média soustředila na různé podvodníky a slušný podnikatel se do médií dostal jedině formou placené inzerce. Z podhoubí závisti tak zde vznikla rovnice podnikatel = podvodník. Nepochybně pod vlivem této pověry byl iniciativou bývalé poslankyně Jany Volfové (ČSSD)do Zákona o rodině zakomponován §85a. Ani bestiální vrah nemusí předkládat důkazy, které mohou svědčit v jeho neprospěch. Ustanovení § 85a však v hrubém rozporu s tímto základním principem právního státu nutí plátce výživného, aby soudu proti sobě předkládal důkazy, i když každému musí být jasné, že pokud někdo provozuje „černou“ ekonomiku (bez papírů), žádné důkazy o tom neexistují. Tento paragraf se tedy stal metlou na slušné podnikatele (živnostníky), kdy stačí nevyhovět jedinému nesmyslnému požadavku soudu a nad podnikatelem je vynesen ortel ekonomické likvidace v podobě nesplnitelného výživného vyměřeného z patnáctinásobku životního minima (46 890,- Kč).
Po protestech otců v roce 2008 se krátce rozvířila hladina okolo výživného. V poslanecké sněmovně vznikal zákon o náhradním výživném. Za neplatiče výživného měl výživné hradit stát a výživné pak vymáhat do neplatičů. Příjemce výživného však neměl nárok na plné výživné podle soudem stanovené výše, ale jen na určitou zákonem stanovenou část. Paradoxně se tento zákon líbil především „neplatičům výživného“, protože se zde poprvé objevily jakési výpočty výživného. Poněkud nelogickou a zájmu dětí odporující podmínkou pro nárok na náhradní výživné bylo neplacení výživného po dobu tří měsíců. I tak měl tento návrh zákona kladný ohlas u veřejnosti a matek samoživitelek. Pokud zákon vyhovoval oběma stranám rodičů, lze si jen domýšlet, komu tento zákon nevyhovoval, a proč nebyl přijat.
V té době se také objevily nesystémové populistické nápady bývalé poslankyně Lenky Mazuchové (ČSSD), která chtěla problém neplacní výživného řešit zabavováním řidičských průkazů. Představa, že řidiči z povolání zabavíme řidičský průkaz a on pak bude pravidelně plnit výživné je opravdu komická.
Výživné se pak opět stalo zapovězené téma. Z politiků o něm nikdo nemluvil a ani pro média to nebylo zajímavé téma, jako kdyby žádný problém s výživným vůbec neexistoval. Mocensky vytvářený klid prolomila začátkem roku 2010 bývalá ministryně spravedlnosti JUDr. Daniela Kovářová svým projektem vytvořit jednotná pravidla pro určování výživného. Jednalo se o značně okleštěnou verzi tabulek výživného převzatou ze sousedního Rakouska, ale v otázce výživného, to byl od revoluce první systémový krok správným směrem k právnímu státu. Tabulky výživného rozpoutaly obrovskou diskusi veřejnosti a odborníků na rodinné právo. Řada otců se proti tabulkám výživného bouřila, protože si nevšimli, že tabulky byly sestaveny maximálně na dvě děti a při větším počtu dětí by tak součet výživného převyšoval celý jejich příjem. Někdo si také představoval, že řešením výživného je širší zavedení střídavé péče, ale ani mezi příznivci střídavé péče není jednotný názor, jakými pravidly se má výživné při této péči řídit. Opomíjeli také skutečnost, že je zde několik generací dětí, u kterých již nejde nařídit střídavou péči (syndrom zavrženého rodiče nebo zletilost dítěte). Ve většině případů však výživné podle tabulek vycházelo nižší než výživné vyměřené podle momentální nálady soudců. Proti zavedení jednotných pravidel výživného však nejvíce brojil rozvodový průmysl v čele s opatrovnickou justicí. www.justicetv.eu/mozaika/vyzivne.htm
Tabulky výživného byly vydány pouze jako metodický pokyn, který pro opatrovnickou justici není právně závazný a ve svém důsledku se tak jimi řídí asi jedině soudkyně JUDr. Hana Nová, která se na jejich tvorbě podílela.
Po návratu JUDr. Jiřího Pospíšla na post ministra spravedlnosti (podzim 2010) byla JUDr. Daniela Kovářová uvolněna z justice. Oficiálním důvodem mělo být její slabé pracovní nasazení. Tím také skončila další práce na tabulkách výživného a výživné se opět stalo tabu. JUDr. Daniela Kovářová chtěla pokračovat v práci na tabulkách výživného i ve funkci ředitelky Justiční akademie. Skutečné důvody uvolnění JUDr. Daniely Kovářové z justice tak dostávají jasnější rozměr. www.justicetv.eu/mozaika/vyzivne2.htm
V současné době (jaro 2011) vláda schválila nový Občanský zákoník, do kterého byl zakomponován i Zákon o rodině a měl by platit od roku 2013.
