Určování výživného soudní stolicí je stejně jako každá jiná okultní věda zastřeno celou řadou tajemství, což všelijakým šarlatánům (ministr zlovůle Blažek) a vědmám (Asenová a její spolek nectných raket) dává prostor k šíření (o)bludných teorií o neplatičích výživného. Základem okultní vědy určování výživného je obecná formulace algoritmu výpočtu výživného daná Zákonem o rodině.

Zákon o rodině
§96

(1) Při určení výživného přihlédne soud k odůvodněným potřebám oprávněného, jakož i k schopnostem, možnostem a majetkovým poměrům povinného. Při hodnocení schopností, možností a majetkových poměrů povinného zkoumá soud, zda se povinný nevzdal bez důležitého důvodu výhodnějšího zaměstnání či výdělečné činnosti nebo majetkového prospěchu, popřípadě zda nepodstupuje nepřiměřená majetková rizika. 

Na rozdíl od skutečně právních států jsou zde tabulky výživného jen „doporučujícím“ (přesněji tedy spolčenost oblbujícím) materiálem, kterým se soudní stolice veskrze neřídí.

Rakouské tabulky výživného   Německé tabulky výživného  Francouzké tabulky výživného

Ani členům Mensy se doposud nepodařilo vysledovat algoritmus používaný soudní stolicí k výpočtu výživného. Jisté je jen to, že přepjatě formalistická (post)komunistická soudní stolice postupuje slovo od slova podle znění zákona, což je ostatně intelektuálně snadnější než jeho sofistikovaný výklad.

Krok č. 1  

„Při určení výživného přihlédne soud k odůvodněným potřebám oprávněného….“

Soudní stolice tedy nejdříve určí výživné odpovídající potřebám dítěte (čti žalobním požadavkům matky či holomka). Tento krok není až tak složitý, kdy všichni dobře víme, že dítě potřebuje jíst, oblékat se a mít nějaké zázemí. Podle Českého statistického úřadu v roce 2007 činily náklady na dítě 3 500 - 5 100 Kč podle věku dítěte (viz. Důvodová zpráva k zákonu o náhradním výživném). V současné době to bude pochopitelně mnohem více. Čert ví proč, ale od té doby už ČSÚ statistiku nákladů na dítě neprováděl (statistické údaje by hrubě narušovaly okultní výpočet výživného). V některých případech je však nutno do nákladů zahrnout i mimoškolní aktivity, kdy z pohledu matky je každé dítě nadějným hokejistou či tenistou. Jen někdy se při výpočtu zapomene, že na životních nákladech dítěte se musí podílet oba rodiče, tedy i matka a celá vypočtená částka jde k tíži otce.

Krok č. 2

 „…. jakož i k schopnostem, možnostem a majetkovým poměrům povinného.“

Každý normální člověk by nejdříve zjistil celkový příjem, tedy jakýsi vyměřovací základ výživného a z toho podle nějakého pravidla (tabulky výživného) stanovil výživné. Podle našeho zákona je to až jako druhý krok. Podobně se sestavuje i státní rozpočet, kdy se nejdříve určí výdaje a k tomu se dopočítají příjmy. Když to nevychází, na místo škrtů ve výdajích se ještě přidá soudním stolicím na platech (oprava - teď se tomu říká dorovnání) a příjem se zvýší zvýšením DPH. Naprosto stejně se poustupuje, když to „nevychází“ u výživného. Výživné se zásadně „neškrtá“ (nesnižuje), ale zvyšuje se „vyměřovací základ výživného“. Na první pohled se to může zdát jako naprostá hloupost (komu se krom soudních stolic „dorovnává“ plat?), ale dokazuje to statistika rozhodování o výživném (soudcovské tabulky výživného). Ve společnosti totiž panuje utkvělá představa, že výživné se určuje z příjmu otce. Pokud se však podíváte na znění zákona, jde o zjevný nesmysl, kdy zákon hovoří o „schopnostech, možnostech a majetkových poměrech“.

Všichni si asi dokážeme představit, co jsou to majetkové poměry povinného. Může to být třeba auto, rodinný dům nebo polnost, ale kromě okultní vědy asi nikdo nedokáže logicky vysvětlit, jakou má tento majetek souvislost s výživným. O co více přispívají nerozvedení rodiče svým dětem na výživu, když mají auto, rodinný dům nebo polnost? „Přihlédnutí“ k majetkovým poměrům povinného je tedy ve skutečnosti daň z majetku, kterou se rozvedeným otcům dle potřeby „dorovnává“ (zvyšuje) vyměřovací základ výživného, aby se nemuselo snižovat výživné. Za situace, kdy příjemcem této daně je dítě, které majetek po dobu péče u otce užívá (obvykle polovinu roku každý druhý týden) a je neopominutelným dědicem tohoto majetku, je taková daň nesmyslná a hluboce nemravná.

„Schopnosti“ a „možnosti“ jsou tak široké pojmy, že pod to lze dosadit prakticky cokoliv. Obvykle je tím myšlen příjem otce ze zaměstnání, ale u samostatně výdělečných osob (OSVĆ) to může být prakticky cokoliv, co se numericky nejvíce přibližuje potřebnému „vyměřovacímu“ základu (nejčastěji obrat - příjem bez odečtu výdajů na dosažení příjmů). Skutečný příjem otce doložený přiznáním k dani z příjmu však velmi často ani zdaleka neodpovídá potřebnému vyměřovacímu základu.

Krok č. 3

„Při hodnocení schopností, možností a majetkových poměrů povinného zkoumá soud, zda se povinný nevzdal bez důležitého důvodu výhodnějšího zaměstnání či výdělečné činnosti nebo majetkového prospěchu, popřípadě zda nepodstupuje nepřiměřená majetková rizika.“

Zde je nutno si uvědomit, že Zákon o rodině byl stvořen v době totalitního komunistického režimu (1963) a bez ohledu na změnu systému se dochoval v nezměněné podobě. Markantní je to zejména z konce souvětí. „Nepřiměřené majetkové riziko“ totiž zákonitě podstupuje naprosto každý, kdo se stal samostatně výdělečnou osobou nebo si založil nějakou společnost, kdy podpora drobného a středního podnikání je jen populistickým blábolem ódésáckých šmejdů.

Plnit plán socialistického hospodářství na více jak sto procent bylo povinností každého a běda tomu, kdo se zahálkou vyhýbal vytváření socialistického blahobytu (trestný čin příživnictví). Tento princip se v Zákoně o rodině dochoval až do současnosti a každý rozvedený otec je tak potencionální šmejd, který se vyhýbá naplnění blahobytu svým dětem. Laskavá soudní stolice tedy využije veškerou svojí pravomoc a otci najde vhodné zaměstnání dle nabídky volných pracovních míst evidovaných úřady práce. Není podstatné, zda bude otec zaměstnavatelem na volné místo přijat. Podstatné je, že existuje zaměstnání, které platově odpovídá kýženému vyměřovacímu základu výživného a rozvedený otec nemá právo se vzdát tohoto výhodnějšího zaměstnání bez závažného důvodu.

Jaký však může mít rozvedený otec závažný důvod se vzdát výhodnějšího zaměstnání?

Možná to bude pro mnohé překvapení, ale i na rozvedené otce se vztahují mezinárodní úmluvy o lidských právech a Listina základních lidských práv, tedy i právo na svobodnou volbu zaměstnání a zákaz nucených prací, což je vcelku velmi závažný důvod. Stejně překvapivé je, že v právním státě nejsou tyto práva samozřejmostí, soudní stolice je flagrantně přehlížejí a dorovnání (zvýšení) vyměřovacího základu výživného za pomocí „výhodnějšího zaměstnání“ je tak nejčastější příčnou paranormálního jevu řádného neplacení výživného. Tisíce takových případů skončilo až u Ústavní stolice, ale ani zde doposud nikdo nezaznamenal porušování těchto základních práv. Ostatně to připouští sama Ústavní stolice v jednom z nejnovějších nálezů a jala se to tedy napravit. Pochopitelně nikoliv v případě výživného, ale v úplně jiné věci. Podstatný je však právě doposud chybějící výklad těchto základních práv, i když ze strohého znění práva to musí pochopit i superarbitrovaný blb. Soudní stolice však na to potřebují manuál.

Na Ústavní stolici se obrátila skupina poslanců s tím, že zákonem stanovená veřejná služba uchazečů o zaměstnání v řadě ohledů porušuje jejich základní lidská práva, mimo jiné právě i právo na svobodnou volbu zaměstnání a zákaz nucených prací.

Pl.ÚS 1/12 ze dne 27.11.2012   

23. Navrhovatelé mají za to, že obě napadená ustanovení jsou v rozporu s právem svobodně si zvolit zaměstnání a zákazem nucených prací. Prvně uvedené právo je zakotveno v čl. 23 odst. 1 Všeobecné deklarace lidských práv, čl. 6 odst. 1 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech, vyhlášeného pod č. 120/1976 Sb., a čl. 6 odst. 1 deklarace Valného shromáždění OSN o pokroku a rozvoji v sociální oblasti z roku 1969, jakož i v čl. 1 odst. 1 Evropské sociální charty, vyhlášené pod č. 14/2000 Sb. m. s., a čl. 1 odst. 1 Úmluvy o politice zaměstnanosti [Úmluva Mezinárodní organizace práce (dále též jen „MOP“) č. 122], vyhlášené pod č. 490/1990 Sb., z nichž pro Českou republiku vyplývají závazky, aby cílem své politiky učinila možnost každého mít příležitost získat prostředky ke svému živobytí prací, kterou si svobodně zvolí. Pokud jde o zákaz nucených prací, ten stanovují především čl. 9 Listiny a čl. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), v nichž je zároveň vymezeno, co nelze považovat za nucenou práci. Její pozitivní vymezení se naopak nachází v Úmluvě o nucené nebo povinné práci (Úmluva MOP č. 29), vyhlášené pod č. 506/1990 Sb., pro jejíž účely se podle jejího čl. 2 odst. 1 označuje výrazem „nucená nebo povinná práce“ každá práce nebo služba, která se na kterékoliv osobě vymáhá pod pohrůžkou jakéhokoliv trestu a ke které se řečená osoba nenabídla dobrovolně. Podle navrhovatelů je třeba trestem rozumět jakoukoliv újmu, která by se týkala zbavení nebo omezení některého práva či svobody dotyčné osoby, přičemž zákaz se vztahuje jak na orgány veřejné moci, tak i soukromé subjekty. V čl. 2 odst. 2 této úmluvy jsou stanoveny výjimky, na které se tento zákaz nevztahuje.

25. Vyřazení z evidence uchazečů o zaměstnání má rovněž sankční charakter, s nímž je spojena řada dalších negativních důsledků. Jde o odnětí podpory v nezaměstnanosti a podpory při rekvalifikaci, vznik povinnosti hradit pojistné na veřejné zdravotní pojištění a neposkytnutí dávek pomoci v hmotné nouzi. Zákon předpokládá, že výkon veřejné služby má charakter výkonu závislé činnosti podle pracovněprávních předpisů, což navrhovatelé dokládají výčtem jednotlivých dílčích aspektů právní úpravy. Výše uvedená sankce proto působí, resp. uchazeč o zaměstnání ji vnímá jako vyhrůžku pro případ, že by výkon veřejné služby odmítl, v důsledku čehož je k jejímu výkonu nucen. Tento závěr odpovídá i způsobu, jakým pohrůžku v souvislosti se zákazem nucených prací vnímá Evropský soud pro lidská práva, tedy jako jakoukoliv citelnou sankci (tj. trest v oblasti trestního práva a správního trestání) nebo jiný citelný zásah do právní sféry dotčené osoby. Rovněž orgány Mezinárodní organizace práce ve svých stanoviscích upozorňují, že postih může mít též formu ztráty práv či výhod. Nedobrovolnost, jak dále uvádí navrhovatelé, předpokládá jednání proti vůli dotčené osoby, přičemž případný formálně udělený souhlas je nutno zkoumat podle okolností, zda byl poskytnut dotčenou osobou svobodně, a nikoliv pod nepřípustnou pohrůžkou trestu. Ústavní soud sám v minulosti znak donucení konkretizoval jako donucení k práci, jež je „administrativní povahy“, „s pohrůžkou sankce vyplývající z poměru nadřízenosti a podřízenosti“, a to v situacích typově srovnatelných s negativním výčtem toho, co zakázanou nucenou prací ve smyslu čl. 9 odst. 2 Listiny není [srov. nález ze dne 22. března 1994 sp. zn. Pl. ÚS 37/93 (N 9/1 SbNU 61; 86/1994 Sb.); nález ze dne 7. července 1994 sp. zn. I. ÚS 2/93 (N 37/1 SbNU 267)]. Všechny tyto znaky platné zákonné vymezení veřejné služby splňuje.

K věci se rovněž vyjádřil i Veřejný ochránce práv.

Pl.ÚS 1/12 ze dne 27.11.2012   

102. Za velmi spornou považuje zejména snahu státu, který namísto důsledné kontroly osob, u nichž existuje podezření na dlouhodobé vyhýbání se práci a zneužívání sociálního systému, vytvořil „preventivní“ systém, který postihuje rovněž osoby, jejichž jediným problémem na trhu práce je věk, rodičovství apod.  

Přesně stejný systém však funguje i v případě výživného. Na místo důsledné kontroly matek, jež se pod záminkou péče o dítě dlouhodobě vyhýbají práci a zneužívají sociální systém, jsou postihováni rozvedení otcové, jejichž jediným problémem na trhu práce je věk, zdravotní stav, kvalifikace apod.

Celý nález je značně obsáhlý, proto se dále budeme věnovat pouze právu na svobodnou volbu povolání a zákazu nucených prací a podíváme se, jak se s tím Ústavní stolice vypořádala.

Pl.ÚS 1/12 ze dne 27.11.2012   

VII./b

Obecně k právu na svobodnou volbu povolání podle čl. 26 odst. 1 Listiny a zákazu nucených prací podle čl. 9 Listiny

233. Úvodem posouzení souladu napadených ustanovení s právem na svobodnou volbu povolání podle čl. 26 odst. 1 Listiny a zákazem nucených prací a služeb podle čl. 9 Listiny považuje Ústavní soud za potřebné zdůraznit obsahovou spojitost mezi těmito právy. Prvně uvedené zaručuje (rovný) přístup k jednotlivým povoláním a s tím spojenou možnost jeho volby. Toto právo lze ale vymezit i negativně, a to v tom smyslu, že nikdo nesmí být k výkonu žádného povolání donucován. V tomto smyslu mu vlastně odpovídá zákaz nucených prací.

234. Je zřejmé, že při posuzování napadených ustanovení nelze tuto spojitost přehlédnout, a jejich soulad s uvedenými ústavně zaručenými právy by proto měl být hodnocen jako celek. Přesto však nelze ze systematiky Listiny dovozovat duplicitní charakter obou jejích ustanovení, neboť i když se jejich předmět překrývá, každé z nich vymezuje jiné jeho prvky. Důvody tohoto dělení jsou částečně historické. Jde o reflexi skutečnosti, že každé z těchto práv plnilo v ústavním vývoji evropských zemí jinou funkci. Zatímco uznání zákazu nucených prací předcházela zkušenost s otroctvím a jinými, byť mírnějšími, formami nucených prací v jednotlivých historických obdobích, zakotvení práva na svobodnou volbu povolání v lidskoprávních instrumentech bylo reakcí na omezování přístupu k některým povoláním pro úzkou skupinu lidí, ať již byla definovaná původem nebo přísnými cechovními pravidly (podrobně srov. Wagnerová, E.; Šimíček, V.; Langášek, T.; Pospíšil, I. a kol. Listina základních práv a svobod. Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2012, s. 260–262, 575–576). Svůj smysl ale toto dělení neztrácí ani dnes. Jak bylo nakonec již naznačeno, právo na svobodnou volbu povolání se týká širšího okruhu právních vztahů než zákaz nucených prací, neboť zahrnuje i otázky přístupu k jednotlivým povoláním a způsobu jejich výkonu. Zákaz nucených prací se zas odlišuje tím, že působí ve vztahu k veřejné moci bezprostředně na základě čl. 9 Listiny a neuplatní se u něj omezení vyplývající pro prvně uvedené právo z čl. 41 Listiny, podle něhož se některých práv zaručených Listinou lze domáhat pouze v mezích prováděcích zákonů.

235. Zákaz nucených prací směřuje k ochraně lidské svobody a důstojnosti, a to v jejich samotné podstatě. Možnost jednotlivce rozhodnout se, jaké profesi, zaměstnání nebo jiné činnosti věnuje svůj čas a úsilí, a především, jakým způsobem bude získávat prostředky ke svému živobytí, představuje garanci jeho svobodné sféry v oblasti, která má zásadní význam pro rozvoj jeho osobnosti a v mnoha směrech podstatným způsobem ovlivňuje všechny stránky jeho života. Jde o možnost jeho vlastní seberealizace, možnost uvážit, jaká činnost jej bude naplňovat a co sám může v tomto směru nabídnout. V neposlední řadě jde ale i o možnost každého mít ve vlastních rukou své místo ve společnosti a požívat respekt ze strany těch, již tvoří jeho širší nebo blízké okolí. Bylo by samozřejmě iluzorní se domnívat, že rozhodování o tom, zda vykonávat určitou práci nebo nikoliv, je prosté dalších vlivů a že i svobodný projev vůle v tomto směru nemůže být u konkrétní osoby „vynucen“ okolnostmi situace. Podstata tohoto zákazu ale míří jinam. Nelze ji spatřovat v bránění jednotlivci, aby se vší odpovědností zvažoval své potřeby a přizpůsoboval jim své jednání, např. tím, že přijme práci, o kterou by sice jinak neměl zájem, ale vzhledem ke své aktuální finanční situaci má za to, že ji přijmout musí. To, vůči čemu zákaz směřuje, je právě vyloučení možnosti učinit takovéto vážné a svobodné rozhodnutí. Jak bylo uvedeno výše, rozhodnutí se pro výkon určité pracovní činnosti může mít zásadní vliv na život jednotlivce, přičemž stejný dopad je třeba přiznat i stavu, kdy toto rozhodnutí již není v jeho dispozici, nýbrž mu je nařízeno a je na něm vynucováno. V závislosti na obsahu předmětné povinnosti je tím totiž rozhodováno i o tom, jak a kde stráví významnou část svého času, jakému povolání se bude muset věnovat a jakou za to dostane odměnu, která bude muset být rovněž stanovena autoritativně. Všechny tyto skutečnosti přitom jsou nebo mohou být významné pro soukromý a rodinný život dotčeného jednotlivce, pro jeho životní úroveň, případně i společenskou prestiž, a v neposlední řadě i pro jeho vlastní pocit uspokojení. Takovýto stav a případné nerovné postavení, které by ve vztahu k jiné – určitým opatřením nedotčené – skupině osob mohlo v této souvislosti vzniknout, jím přitom může být vnímáno jako ponižující a oprávněně tak vyvolávat otázku, zda jím není zasažena jeho lidská důstojnost.

236. Ústavní soud se shoduje s navrhovateli v tom, že pro posouzení, zda požadavek přijetí nabídky veřejné služby ve smyslu napadených ustanovení představuje nucenou práci nebo službu podle čl. 9 odst. 1 Listiny, resp. nucenou nebo povinnou práci podle čl. 4 odst. 2 Úmluvy, lze vyjít z definice tohoto pojmu, která je obsažena v čl. 2 odst. 1 Úmluvy o nucené nebo povinné práci (srov. též obdobné závěry v rozsudku ve věci Van der Mussele proti Belgii, bod 32). „Nucenou nebo povinnou prací“ se tak rozumí každá práce nebo služba, která se na kterékoli osobě vymáhá pod pohrůžkou jakéhokoli trestu a ke které se řečená osoba nenabídla dobrovolně. Lze podotknout, že již v minulosti Ústavní soud zdůraznil relevanci této definice pro výklad pojmu „nucená práce nebo služba“. Tehdy však tento pojem vymezil restriktivně, tedy jako „zpravidla práce a služby, jež velmi výrazně a omezujícím způsobem zasahují do osobních práv a svobod občana a jejichž nucený výkon představuje donucení administrativní povahy“ (nález sp. zn. Pl. ÚS 37/93, srov. též nález sp. zn. I. ÚS 2/93), aniž by zdůraznil, že s ohledem na svůj účel, kterým je ochrana svobody a důstojnosti jednotlivce, působí předmětný zákaz i ve vztahu k fyzickým a právnickým osobám. Státu z něj tak vyplývá pozitivní povinnost učinit trestným takové jejich jednání, jež by po komkoliv vynucovalo činnosti vymezené v čl. 9 Listiny, resp. čl. 4 Úmluvy, a účinně jej potírat (srov. rozsudek ve věci Siliadin proti Francii, bod 89). Jinak se Ústavní soud ke znakům nucené práce doposud vyjádřil pouze ojediněle. Ve svých nálezech mimo jiné označil za podmínku nucené práce nebo služby (resp. toho, aby bylo možné uvažovat o výjimce z jejich zákazu) absenci souhlasu jejich vykonavatele [srov. nález ze dne 25. června 2002 sp. zn. Pl. ÚS 36/01 (N 80/26 SbNU 317; 403/2002 Sb.), nález ze dne 25. října 2005 sp. zn. Pl. ÚS 20/04 (N 203/39 SbNU 133; 195/2006 Sb.)].

VII./c

Posouzení souladu se zákazem nucených prací

237. Na základě těchto východisek si Ústavní soud položil několik otázek, a to v následujícím pořadí. V první řadě zkoumal, zda veřejná služba v případě osob vedených v evidenci uchazečů o zaměstnání je prací nebo službou ve smyslu uvedených ustanovení, dále, zda je vykonávána dobrovolně, resp. zda není vykonávána v důsledku donucení nebo pod hrozbou případné sankce, a nakonec, bylo-li možné kladně zodpovědět obě tyto otázky, zda nejde o případ nucené práce nebo služby, na kterou se vztahuje výjimka podle čl. 9 odst. 2 Listiny nebo čl. 4 odst. 3 Úmluvy, případně též čl. 2 odst. 2 Úmluvy o nucené nebo povinné práci nebo čl. 8 odst. 3 písm. b) a c) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, vyhlášeného pod č. 120/1976 Sb.

238. Na první otázku je třeba odpovědět kladně. Již bylo uvedeno, že veřejná služba má charakter závislé práce ve smyslu § 2 zákoníku práce, pročež ji lze mimo jakoukoliv pochybnost podřadit pod širší pojem „práce nebo služby“ ve smyslu čl. 9 odst. 1 Listiny. Ústavní soud tedy mohl přistoupit k další položené otázce, a to, zda k výkonu veřejné služby dochází dobrovolně nebo v důsledku donucení. V tomto případě již ale odpověď není prima facie zřejmá a vyžaduje bližší vymezení předmětného kritéria.

239. Především je třeba poznamenat, že povinnost, které by bylo možné přiznat charakter nucené práce nebo služby, nemusí být jednotlivci stanovena samostatně, nýbrž může být součástí práv a povinností, které mu vyplývají z právního vztahu, jehož je účastníkem. Pro posouzení, zda vyslovil souhlas i s jejím vznikem, je proto nezbytné zvažovat, zda měl možnost ovlivnit obsah tohoto právního vztahu, dále jaký účel vlastně sledoval tím, že do něj vstoupil, a zda daná povinnost rovněž slouží k jeho dosažení, zda obsahově souvisí s předmětem právního vztahu a zda ve vztahu k němu není nepřiměřeně zatěžující.

Nález obsahuje celou řadu článků, kde lze nalézt paralelu s okultním vyměřováním výživného.  

Pl.ÚS 1/12 ze dne 27.11.2012   

247. Ústavní soud má za to, že veřejná služba je veřejnoprávním vztahem, jehož obsahem je výkon činnosti splňující znaky závislé práce ve smyslu § 2 odst. 1 zákoníku práce. To, co jej odlišuje od základních pracovněprávních vztahů (§ 3 druhá věta zákoníku práce), je v první řadě vzájemné postavení jeho účastníků. Zatímco při uzavření pracovní smlouvy vystupují zaměstnanec i zaměstnavatel formálně v rovném postavení a její obsah je výsledkem jejich shodných projevů vůle, v případě veřejné služby jde o vztah mezi uchazečem o zaměstnání a krajskou pobočkou úřadu práce, která v něm však vystupuje jako orgán veřejné moci. I jeho předpokladem je smlouva, nicméně konkrétní nabídka jejího uzavření závisí na správním uvážení příslušného orgánu. Uchazeč nemá žádnou možnost ovlivnit, co bude jejím předmětem nebo kde a jak dlouho ji bude vykonávat. Nabídku může pouze odmítnout jako celek, důsledkem čehož však bude jeho vyřazení z evidence uchazečů.

249. Odmítnutí nabídky veřejné služby (bez vážného důvodu) znamená pro uchazeče vždy i zřeknutí se souvisejících práv, což se může významně promítnout do jeho finanční situace. Tyto důsledky lze ilustrovat na příkladu podpory v nezaměstnanosti. Ta činí v závislosti na době, po kterou je vyplácena, postupně 65 %, 50 % a 45 % průměrného měsíčního čistého výdělku z předchozího zaměstnání (srov. blíže § 50 a násl. zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů), nejvýše však 0,58násobek průměrné mzdy v národním hospodářství za první až třetí čtvrtletí předcházejícího kalendářního roku. V případě podání příslušné žádosti v roce 2012 to znamená, že její maximální výše může dosáhnout až 13 761 Kč měsíčně. Upozornit lze ale též na výši zdravotního pojištění, jež v případě osob bez zdanitelných příjmů představuje 13,5 % z vyměřovacího základu, jímž je minimální mzda (§ 2 a 3b zákona č. 592/1992 Sb., o pojistném na veřejné zdravotní pojištění, ve znění pozdějších předpisů). Takto vypočítaná částka, která aktuálně činí 1 080 Kč měsíčně, by v případě vyřazení musela být uchazečem o zaměstnání rovněž hrazena, neboť stát by za něj dál nehradil zdravotní pojištění. Již povinnost hradit posledně uvedenou částku může v závislosti na konkrétní situaci jednotlivce představovat natolik intenzivní zátěž, že z jeho pohledu nebude existovat jiná alternativa než nabídku veřejné služby přijmout.

261. Ze všech těchto důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že povinnost uchazečů o zaměstnání přijmout nabídku vykonávat veřejnou službu, kterou je podmíněno jejich setrvání v evidenci uchazečů o zaměstnání, je v rozporu se zákazem nucených prací ve smyslu čl. 9 odst. 1 a čl. 26 odst. 1 Listiny, čl. 4 odst. 2 Úmluvy a čl. 8 odst. 3 písm. a) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a stejně tak porušuje i zákaz svévole podle čl. 1 odst. 1 Ústavy a zásadu rovnosti v důstojnosti podle čl. 1 Listiny, resp. právo na zachování lidské důstojnosti podle čl. 10 odst. 1 Listiny.

To bylo skutečně jen několik ukázek a lze jedině doporučit pozorně prostudovat i další články tohoto nálezu (od článku 233) . Celé znění nálezu najdete ZDE.

V příštím díle se budeme podrobně věnovat využití tohoto průlomového nálezu proti okultní vědě vyměřování výživného.